can't.sleep,.can't.eat,.can't.feel.tonight

All we need is love. V pátek či kdy sem kukal na film o Beatles kde Lennon vypadal jak typický nerd z naší fakulty, jak příznačné. Ale o to přece jen nejde. Položil sem svoje existenciální základy na předpokladu, že zachránit moji duši může jenom holka. Zavrhl sem sebevraždy jako zbytečnost a poctivě vyčkával až se dočkal. A předpoklad zůstal stát neotřesen. Fiat tenebrae: Teď dostala existenciální krizi ona a já jsem odsouzen k neúnosnému čekání, k hlubokým změnám v náladě a myšlení, které jen několik pochopilo. Padám mezi ujišťování, že všechno je uplně v pohodě a já su dočasný idiot, který neumí pockat několik týdnů, než...než co? Pan Nekůň na druhé straně začne namítat. Možná, že někoho ztrácím a on to sám neví. Pravda je, že mě možná zase trochu dohonila pokora, ale upřímně, tu už dlouho v sobě nenávidím. Pravda je, že zabíjím čas, abych nemusel myslet, pravda je, že mám strašný strach, pravda je, že nevím co dělat, pravda je, že netuším, jak dlouho to budu ještě schopný vydržet. Tolik moje hlava, teď co se stalo. Ale asi je to v pohodě, jenom mi strašně chybíš...

Na začátku měsíce sem dal zkoušku z architektury, což měl byt nejšťastnější den, proto že mě v tomto případě čekaly bez dne dva týdny volna. Možná že v těhle představách je můj největší problém. Faktem je, že pohled na ten týden do jisté míry ovlivňuje pokora, ale i tak to byl obrovský průser plný ničeho. Prvních pár dní jsem čekal a chápal, ale nevědel, což vedlo k něčemu co mě doteď dost bolí. A co přišlo těsně před plesem, na který sem nakonec došel pozdě. A zase sem jednou potřeboval uplně vymazat mozek z hlavy, k čemuž posloužila vodka v kombinaci s v tombole vyhraným sektem, který skončil nedůstojně na parkovišti. Leda důstojně jeho chuti. Byl sem hodně zmatený, a odnesly to játra, ale byla to, Holy, povedená akce, pro všechny ty paličkované ptáky, paličkováné ptáky!!!! a jiné Hudbovy vychytávky, pokec s vietkongem, který si vubec nepamatuju a diář, který je pořád u Ricka. Cinkavé činely a natřásavé trombony mě nejednou vyrvaly a hledal sem usmíření na zdi před klubem a potom na náměstí, jako bych se vrátil k 5. říjnu. Velmi symbolické a nevim jestli ne uplně nevědomě. Každopádně sem díky tomu nakonec dostal něco do ledvin, což odnáším doteď.

V sobotu jsem místo filmování léčil vlastně uplně nulovou kocovinu hraním na kytaru. A filmoval sem, leč sám. V nedělu sem hrál na kytaru trochu víc a pak se šel projít, velmi nepokorně, tj. bez ohledu na šecko co mě može zabit, což byl konečný podnět k tomu že sem po dvou rokách zase jednou onemocněl. Hlavu sem měl jak pod fénem, a v noci sem se třásl neuvěřitelným způsobem, asi už sem si tolik zvykl představovat si vedle sebe někoho, u koho už to teď bylo obtížné. Ale bylo ohromné slunce, a sterilně chladný svět kolem a do toho to fialové slunce, co se chtělo blyštit v řece a měli sme spolu nepěkný rozhovor. Patlanic.

Takže celý zbytek týdne ležím v posteli a je mě opravdu mizerně fyzicky, ale možná to bylo moje jediné spasení. A obnovil sem tradici nebezpečných cest do Prahy, poprvé od října. V podstatě su mrtvý, i když je to neskutečně dobré. Inprisoned.

A plány? Nedostává se mě odvahy něco plánovat, s tím vším za sebou. Jediné co vím, že bude je koncert The Cure, asi největší událost v mojem hudebním životě, na kterou díky tomu všemu vubec nevim jak moc mám naladu. Ale jestli Smith pro Prahu opět zahraje nadmíru depresivně, tak tam někde dole mezi lidma nebudu cítit už vůbec nic. Tak aspoň, že zvolili Klausa a že sem si mohl v klidu sledovat celý průběh volby, až na menší usnutí během Paroubkova projevu. Ale jistě to nebyly ani populistické ani mafiánské rozpravy, které bych postrádal.